Ivan Fišar: Církev rozhodně není na vymření

9. 10. 2008 0:15
Rubrika: Z tisku | Štítky: fisar

Originál článku: Ivan Fišar: Církev rozhodně není na vymření

Autor: Robert Heč, Zlínský deník

Zlín - Na tuto schůzku jsem se obzvlášť těšil. Setkání s duchovním v dnešním téměř ateistickém světě je vždycky neobvyklým zážitkem. Nejsem výjimkou.Sraz jsme měli na faře. Otevřela mi mladá usměvavá řádová sestra - „Pojďte dál, pan otec už na vás čeká.“

Pevný stisk rukou a první pohled do očí. Vyběhli jsme do prvního patra a usadili se v pracovně. Jednoduše zařízenou místnost zdobil pouze velký kříž na stěně. Na druhé straně komůrky stála knihovna. Rychlý pohled nezachytil jinou než křesťanskou literaturu.

Lehce zadýchaný jsem se pokusil o první neformální navázání dialogu. „Připomínáte mi spíše atleta než kněze, ani do schodů jsem vám nestačil.“

Odpovídal pomalu a jakoby omluvně. „Celý život jsem se pokoušel sportovat, dlouho jsem hrál závodně volejbal a házenou, teď už ale na to nemám tolik času.“ Štíhlý kněz oblečený do sportovní mikiny si mě okamžitě získal.

Olomouc a fotbalové plácky

Život Ivana Fišara byl počat během květnových dnů roku 1945. Narodil se 2. února následujícího roku v Olomouci. V rodině státního úředníka. S láskou si vybavuje svou milující maminku a dvě sestry. Poválečná hanácká metropole v něm dodnes vyvolává vzpomínky především na prašné plácky, na kterých se svými kamarády proháněl fotbalový míč. Ve starobylé Olomouci absolvoval základní školu i gymnázium.

Krátce po maturitě mu zemřela maminka. Někdy tou dobou se scházel i se svou první a také poslední dívkou.

Většinu času se ale tenkrát věnoval svému milovanému sportu. Kromě házené a volejbalu hrál jednu dobu závodně dokonce i hokej.

Rád chodíval do kina na dobrodružné filmy. V roce 1964 začal studovat přírodovědeckou fakultu místní univerzity. Vydržel ale pouze do druhého ročníku.
„Už delší dobu jsem cítil, že to není ono. Nějaký vnitřní hlas mi říkal, že mám jít studovat teologii. A tak jsem ten hlas poslechl. Šokoval jsem tím všechny, rodinu i kamarády. Nikdy jsem toho ale nelitoval,“ komentuje Fišar své osudové životní rozhodnutí.

Teologie a rok 1968

V roce 1966 fungovala u nás jediná teologická fakulta - v Litoměřicích. Společně s Fišarem zde studovalo první ročník pouze dvacet pět lidí z celé republiky.

Komunisté ostatní teologické fakulty postupně zrušili, jejich ideologové totiž vypočítali, že v sedmdesátých letech u nás církev stejně vymře, a tak není nutno vychovávat příliš mnoho nových knězů. Navíc v černokabátnících viděli diverzanty a špiony Vatikánu, v padesátých letech mnoho z nich proto skončilo na popravišti nebo alespoň na dlouhé roky ve věznicích.

„Byli jsme tam skvělá parta, která držela neuvěřitelně pohromadě. Studoval tam se mnou například i současný kardinál Vlk, to byl velmi odvážný mladík,“ líčí Fišar.

Ledy ale postupně začaly praskat i na litoměřické fakultě. Dříve zde často vyučovali i ne příliš kvalitní kantoři, od roku 1967 sem ale začali mířit renomovaní profesoři. Výrazně tomu pomohla i skutečnost, že v Praze se tou dobou stal kardinálem Tomášek, pozdější legenda protikomunistického odboje.

„Rok 1968 jsme na fakultě vnímali velmi intenzivně, přísný státní dozor začal pomalu ustupovat a my studenti jsme i s profesory mohli beztrestně projevovat sympatie s reformním proudem. 21. srpen proto pro nás všechny byl naprostý šok. Byl jsem zrovna na prázdninách v Olomouci a příchod Rusů mi brzy ráno oznámil otec. Hned mě přejmenoval na Martina, jméno Ivan bylo na indexu,“ vzpomíná se smutným úsměvem Fišar.

Odchod na faru a listopad 1989

V červenci 1971 byl Ivan Fišar kardinálem Trochtou vysvěcen na kněze. Týden nato odsloužil první mši svatou, takzvanou primici.
Do olomouckého kostela U svatého Mořice dorazila velká část rodiny a spousta kamarádů. „Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek,“ vzpomíná s dojetím.

Jeho první štací byl severomoravský Bílovec. Stal se tam kaplanem. „Kaplan - to je kněz bez farnosti, až když po čase dostane kněz na starost konkrétní farnost, stane se z něj farář,“ vysvětluje mi trpělivě Fišar.

V Bílovci vydržel až do roku 1981, pak se přesunul do Vrbna pod Pradědem, kde konečně začal dělat faráře. „Byl to krásný kraj. K nám na faru jezdila často mládež, pomáhali nám opravovat církevní objekty, chodili jsme na túry po Jeseníkách. Často to ale nebylo vůbec jednoduché. Děti mě raději oslovovaly strejdo, výraz pane faráři byl nebezpečný. Ona odvaha byla i to, když ke mně chodily děti na náboženství, ředitel školy často přesvědčoval rodiče, ať tam děti neposílají, že se pak nedostanou na žádné školy...“

Rok 1989 a pád komunistického režimu proto přivítal oblíbený kněz s velkou úlevou - „Očekával jsem, že konečně budu moci svobodně vykonávat své poslání,“ nadšeně vzpomíná Fišar.

Z kostela ke konzumu

Rok po revoluci odchází Ivan Fišar na farnost do Ostravy.

„To byla velká změna. V tom městě je na tak velký počet obyvatel opravdu málo opravdových křesťanů. Ale překvapili mě tam Romové. Vzpomínám si, že jednou mi vykradli auto. Věděl jsem, že to udělala partička romských dětí, obrátil jsem se proto na jejich místního kápa a do večera jsem měl všechno i s omluvou zpátky.“

Po šesti letech odchází na další štaci - Rajnochovice na Zlínsku. A konečně v roce 2006 se ocitá přímo v Baťově městě.

„Stejně jako v Ostravě je to tu poměrně hodně anonymní, lidé se narozdíl od vesnice navzájem příliš neznají, ale na návštěvy v kostele si rozhodně nemohu stěžovat, v neděli chodí na mši svatou okolo dvou a půl tisíce lidí,“ spokojeně konstatuje Fišar.

Přesto uznává, že porevoluční návaly zbožnosti už dávno pominuly. „Církev měla tenkrát velkou autoritu, postupně však v lidech začala vítězit lákadla nového konzumního způsobu života a na duchovno jakoby se opět zapomínalo. Mnozí lidé se k sobě začali chovat jako psi. To je mé největší porevoluční zklamání. Změnil se sice režim, myšlení ale ne. Ne být, ale mít, to je vítězící heslo dneška,“ smutně pokyvuje hlavou Fišar.

Optimista bez televize

Ivan Fišar přesto rozhodně nepůsobí dojmem morouse či pesimisty. Denně čte noviny a živě se zajímá o veškeré dění.

S nebývalou energií organizuje právě probíhající rekonstrukční práce ve zlínském kostele svatého Filipa a Jakuba.

„Naději mi dává spousta nadšenců, kteří k nám na faru či do kostela chodí bezelstně pomáhat a organizovat nejrůznější akce pro mládež či staré lidi. Vidím v nich naději do budoucna. Rozhodně si nemyslím, tak jako kdysi komunisti, že církev je na vymření. Každý den se na mě obracejí lidé s nejrůznějšími problémy, ať už ve zpovědnici nebo později na faře. Snažím se jim pomáhat nebo alespoň poradit. Mám z toho dobrý pocit. Víte, pak nemáte čas na televizi či jiné marnosti dnešního moderního života, tedy pokud zrovna nedávají mistrovství světa ve fotbale,“ mrkne na mě s úsměvem Fišar.

Už nějakou chvíli ale na něm pozoruju známky netrpělivosti. Vím, že dnes večer bude na zlínské faře velká sláva. Na počest zahájení akademického školního roku dorazí spousta studentů a hostů, mimo jiné i olomoucký arcibiskup Graubner. Rychle se vytrácím.

Robert Heč

 

Zobrazeno 4659×

Komentáře

Navi

Lidičkové, vy asi jste se trochu pomátli, ne? Ale přesto dík za přízeň!

Lenča

přátelé, když poztnáte o.Ivana, tak nemůžete uvěřit, že Pán Bůh není :) Je to člověk obrovským srdcem a na svém místě.A myslím, že by se hodila kandidaktůra na papeže, ale nejdřív musíme vymodlit pro něj biskupské svěcení...

Zobrazit 15 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona signály.cz